2. Ranná léta Bruna ze Schaumburgu

Bruno ze Schaumburgu je druhým významným moravským biskupem po Jindřichu Zdíkovi. Jeho původ nalezneme ve starém rodu hrabat ze Schaumburgu. Narodil se nejspíše roku 1205 jako třetí syn Adolfa III. hraběte ze Schaumburgu a jeho manželky Adelheidy hraběnky z Querfurtu. Bruno tedy pocházel ze starého severoněmeckého rodu.[1]

Po studiích se v roce 1229 stal proboštem kapituly v Lübecku, což byla jeho první církevní hodnost, kterou získal přibližně jako pětadvacetiletý. Také byl kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Mořice v Magdeburgu. O dva roky později roku 1238 byl zvolen kapitulním proboštem v Magdeburgu. Během zmatků kolem voleb na kapitulního probošta byl Brunův protikandidát smrtelně zraněn. Arcibiskup Wilbrand z Käfernburgu jej obvinil za tento čin, za což byl Bruno exkomunikován, a proto uprchl do Hamburku ke svému bratru Adolfovi IV., který se chystal na křížovou výpravu do Livonska. Bruno bratra nenásledoval, ale obrátil se na Řím, kde dosáhl odpuštění. Účastnil se příprav I. lyonského koncilu, po němž byl jmenován papežským kaplanem roku 1244. Po tomto jmenování od papeže Inocence IV. se začal aktivně zapojovat do politiky na protištaufské straně, což mu vyneslo olomoucké biskupství, jedno z největších diecézí střední Evropy.[2]

2.1 Olomoucké biskupství před nástupem biskupa Bruna

v 1. polovině 13. století

Olomouckým biskupem v letech 1202 – 1240 byl Robert, velmi vzdělaný opat cisterciáckého kláštera v Nepomuku, za něhož udělil roku 1207 Přemysl Otakar I. právo svobodné volby biskupa pro olomouckou kapitulu. Biskup Robert podporoval cisterciáky, což byli nositelé hospodářského a kulturního rozmachu, o čemž svědčí kláštery v Čechách. Mezi významné činy Roberta patří zakládání cisterciáckých klášterů na Moravě, jakožto kláštera na Velehradě, v Oslavanech a v Tišnově. Tímto snažením o proudění cisterciáckého učení ze západu k nám byl biskup Robert předchůdcem Bruna ze Schaumburgu.

Po smrti biskupa Roberta se sešla olomoucká kapitula a zvolila nového biskupa Mistra Viléma, dosud královského protonotáře. Mohučský arcibiskup tuto volbu neuznal a jmenoval biskupem Konráda z Friedberka, a to i s vědomím krále Václava I.. Konrád násilím přemohl odpor v kapitule, tím že uvěznil nebo vypudil některé odpůrce z diecéze. Až po několika letech se papež Inocenc IV. přiklonil na stranu kapituly. Vilém byl přiměn k rezignaci, Konrád sesazen a novým olomouckým biskupem byl jmenován Bruno ze Schaumburgu.[3]

3. Upevnění postavení biskupa Bruna na olomoucké

diecézi

Inocenc IV. oznámil dne 20. září 1245 olomoucké kapitule, králi, mohučskému arcibiskupovi a všemu lidu diecéze, že jako olomouckého biskupa ustanovil svého kaplana Bruna, muže vynikajícího počestností mravů a zdobeného znalostí vzdělání. Ještě před cestou do panství Přemyslova rodu se Bruno obklopil věrnými a schopnými muži. Se svou družinou roku 1246 dosáhl Slezska a až v prosinci mohl vstoupit do své diecéze, neboť se v Olomouci ještě drželi přívrženci biskupa Konráda, na kterém stále trval český král.Václav I. nechal padnout Konráda až na počátku roku 1247, který obdržel odškodnění, což byla renta z biskupských statků na severní Moravě.[4]

Bruno se ujal biskupského úřadu na Moravě dne 17. května 1247, kdy po smrti moravského markraběte Vladislava přichází i mladý Přemysl Otakar II.. Ten společně s nespokojenou šlechtou zosnoval povstání proti otci roku 1248. Bruno zůstal věrný Václavovi, zatímco i pražský biskup Mikuláš patřil k povstalcům . Přemysl Otakar II. v bitvě u Mostu nezvítězil nad svým otcem, ale i přesto došlo ke smíru mezi otcem a synem. Václav a Přemysl se dohodli na společné vládě, což napomohlo k připoutání Přemysla k papežské straně, čímž Bruno dosáhl poukazem na to, že se souhlasem římského stolce se může ucházet o říšská léna Rakousko a Štýrsko.[5]

V době, kdy se Bruno stal biskupem, se rodila na Moravě i v Čechách nová města přeměnou starších sídlišť nebo na zeleném drnu, což vedlo k důslednější organizaci z církevního hlediska. Roku 1248 stanovil Václav I., že se v olomoucké diecézi uplatní vybírání církevního desátku podle kanonických norem. Za Bruna došlo k zřizování dalších děkanátů, menších jednotek správy. Prestiž dómské kapituly Bruno zvýšil zřízením 4 nových kanovnických prebend dne 29. září 1252. Ve stejné době založil úřad Scholastika, který měl na starosti kapitulní školu, nejvyšší typ školního zařízení v zemi. V roce 1253 byla Brunem uspořádána v Kroměříži diecézní synoda a za jeho episkopátu se konaly ještě další dvě, a to v roce 1267 a 1278. Ves Kroměříž povýšil na trhové městečko a vybudoval zde tvrz a městské opevnění, čímž z Kroměříže učinil druhé sídelní středisko olomouckých biskupů. Lokalita Kroměříže byla pro Bruna jedna z nejzálibnějších lokalit. Olomoucké biskupství získalo Kroměříž od knížete Oty II. a biskup Bruno přenesl sídliště z močálovité polohy na blízkou vyvýšeninu, kterou obepjal hradbami. Nejskvělejší mělo být založení kolegiátní kapituly, jejímž patronem chrámu vybral sv. Mořice. Samotný kostel byl dostavěn až ve 14. století. Bruno zavedl úřad biskupského soudce, oficiála ( stálý biskupský zástupce v soudních věcech). V olomoucké diecézi trvá tento úřad dosud.[6]

4. Křížové výpravy a válka s Uhry

Odvážný Přemysl II. chtěl posílit své mocenské postavení, což nabízela příležitost vést své vojsko jménem křesťanské Evropy proti pohanům. Biskup Bruno všechno schválil a horlivě se podílel na přípravách, čímž roku 1254 v prosinci došlo k první křížové výpravě do pruských krajů. Biskup Bruno tamní kraje z vlastní zkušenosti znal, proto doprovázel krále. Přemyslovy sbory se skládaly z Čechů, Moravanů a Rakušanů. Ve Vratislavi oslavili vánoční svátky 14. Prosince 1254 a přidali se k nim německé sbory Oty Braniborského, mezi nimiž byl i Rudolf Habsburský. Ze slezského hlavního města se armáda přesunula k ústí Visly do Elbingu. Prusové se podrobili a nechali se pokřtít, přičemž přední náčelníky křtil biskup Bruno. Přemysl roku 1255 nechal položit základy k hradu a městu na řece Pregole, které byly nazvány Královec. Výprava se vrátila na jaře 8. dubna téhož roku do Prahy.[7]

„Když se po smrti svého otce stal Přemysl králem, věnoval i Přemysl biskupu Brunovi plnou důvěru, neboť poznal jeho nadání, jeho rozhled a diplomatické schopnosti. Jmenoval jej svým kancléřem a učinil jej prvním mužem v zemi po králi.“[8] Roku 1251 se Přemyslovi dobrovolně podrobili Rakušané, čímž mu byly otevřeny brány města Vídně. Aby si pojistil říšské léno, oženil se s ovdovělou Markétou Babenberskou, které bylo 47 let, zatímco mladý Přemysl byl ve věku 23 let. Přemysl vyženil Rakousy a Štýrsko, ale o ně musel svést boje a války s uherským králem Bélou IV.. Těmito boji byla Morava zpustošena. Roku 1253 se Béla dostal až k Olomouci, kde bylo české vojsko poraženo, ale město se ubránilo. V době bojů s Uhry se Přemysl chtěl zabezpečit novou pevností v pohraničí na řece Moravě. Místo pro pevnost vybral biskup Bruno a nazval ji Nový Velehrad, nynější Uherské Hradiště. K založení tohoto města došlo 15. října 1257. Boje o Štýrsko ukončila vítězná bitva u Kressenbrunnu roku 1260, v níž měl velkou zásluhu biskup Bruno, který osobně vedl oddíly svých leníků, což bylo jádro 7000 mužů okolo Přemysla. Jelikož manželství Přemysla s Markétou bylo bezdětné, mír mohl být stvrzen sňatkem s Kunhutou, vnučkou krále Bély.[9] „Když se Přemysl po vítězné válce s Maďary v roce 1260 stal pánem Štýrska, byl biskup Bruno v letech 1262 – 1269 místodržícím této země.“[10]

Na popud nástupců papeže Inocence IV., což byli Alexandr IV. a Urban IV., došlo k druhé křížové výpravě do Prus roku 1267. Českému králi bylo nabídnuto, že si může ponechat dobytá území země na východě a přidat je k českému státu. Přemysl za těchto slibných vidin neváhal využít této příležitosti. Výprava ale ztroskotala na nevhodných přírodních podmínkách, kterými byla příliš mírná zima 1267-1268. Bažinaté kraje Litvy, Jatvěžska a Galindie nezamrzly a Přemyslova rytířská jízda se topila, proto byli nuceni se vrátit a nebylo dobyto nic. Před odchodem do Litvy dal Bruno sepsat svou poslední vůli, která byla později naplněna. Návrat křižáků se uskutečnil ještě v lednu roku 1268.[11] První pokusy o odtržení od mohučského arcibiskupství učinil biskup Bruno. Pod pravomoc budoucího olomouckého arcibiskupství měla patřit i nově získaná území pobaltská a alpské země Přemyslovy. Papež Kliment IV. nepovolil uskutečnit záměry Brunovy a Přemyslovy s ohledem na mohučské arcibiskupství.[12]

5. Hospodářské a ekonomické tahy biskupa Bruna

Koncem roku 1267 biskup Bruno umožnil kapitule v Kroměříži volit si svobodně děkana a nové kanovníky a v okolí Kroměříže nařídil zakládat vinohrady. V několika málo letech vybudoval biskupskou Kroměříž na reprezentační sídlo. „Brunovi nástupci pak město hýčkali a vybavovali dalšími stavbami a uměleckými díly.“[13] Olomouckou katedrálu sv. Václava zasáhl v roce 1265 ničivý požár. Biskup Bruno tedy vyslal 6. prosince 1265 sběratelé almužen do vlastních i sousedních diecézí a v dalších letech byl budován nový gotický chrám na základech původní baziliky. Tím se stal Bruno druhým zakladatelem olomouckého dómu hned po biskupovi Zdíkovi. Výsledkem Brunovy promyšlené a reprezentativně orientované péče byla gotická přestavba kostelů sv. Mořice v Olomouci a Panny Marie v Kroměříži.[14] Brunovými činy vzniklo na Moravě přes dvě stě vesnic. Hospodářská síla olomouckého biskupství byla posílena zakládáním měst (Kroměříž, Svitavy, Moravská Ostrava, Mohelnice, Brušperk, Osoblaha) a hradů (Mírov, Fulštejn, Modřice).[15] Od Přemysla II. biskup Bruno dostal městečko Hulín, vesnice Pravčice, Němčice, Stará ves, a dále panství Šumperk s hradem a městečko Kelč s okolními vesnicemi. Zde se zasloužil o kolonizaci a uvedl na toto území hlavně německé obyvatelstvo.[16] „Bruno těmito kolonizačními podniky zvětšoval ekonomický potenciál olomouckého biskupství.“[17] Přínos výhod pro pány a dědičné nájemce půdy tkvělo v Brunovo hospodářském a kolonizačním podnikání, horečném zakládání vesnic a měst na zákupném právu. Rozvíjel léna takzvanými lény po přeslici, a to vše spolu s královými dary rozšířilo majetkovou podstatu olomouckého biskupství.[18]

6. Poslední léta biskupa Bruna ze Schaumburgu

Bruno působil roku 1274 na lyonském koncilu jako zástupce českého krále a snažil se zamezit uznání Rudolfa Habsburského papežem Řehořem X. římským králem. Ovšem většina byla nakloněna Rudolfovi, kterého i nadále odmítal Přemysl uznat jako krále. V dalších dvou letech se biskup Bruno stáhnul, neboť si byl vědom mizivých vyhlídek svého pána. Roku 1276 se Přemysl Otakar II. pokořil před Rudolfem u Vídně, kde se Bruno objevuje jako jeden z členů smírčí komise. Rudolf si Moravu nechal po dobu pěti let ve své správě a Bruna ustanovil za správce Olomoucka a Přerovska. Nemoc a celková slabost vzdalovala biskupa Bruna veřejnému životu, až po půli února 1281 ukončila smrt jeho plodný život.[19] Byl pohřben v kolegiátním kostele sv. Mořice v Kroměříži.[20]

[1] BUBEN, Milan M. Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů.Praha: LOGIK s.r.o., 2000.

[2] JAN, Libor. DRAHOŠ, Zdeněk. Osobnosti moravských dějin (1).Brno: MATICE MORAVSKÁ, 2006.

[3] BOBEK, Jan. Mincovnictví olomouckých biskupů ve středověku.Brno: ČESKÁ NUMISMATICKÁ SPOLEČNOST, 1986.

[4] JAN, Libor. DRAHOŠ, Zdeněk. Osobnosti moravských dějin (1).Brno: MATICE MORAVSKÁ, 2006.

[5] ZLÁMAL, Bohumil. Příručka českých církevních dějin III. doba gotické katolicity.Olomouc: MATICE CYRILOMETODĚJSKÁ s.r.o., 2007.

[6] JAN, Libor. DRAHOŠ, Zdeněk. Osobnosti moravských dějin (1).Brno: MATICE MORAVSKÁ, 2006.

[7]ZLÁMAL, Bohumil. Příručka českých církevních dějin III. doba gotické katolicity.Olomouc: MATICE CYRILOMETODĚJSKÁ s.r.o.

[8] BOBEK, Jan. Mincovnictví olomouckých biskupů ve středověku.Brno: ČESKÁ NUMISMATICKÁ SPOLEČNOST, 1986, s. 100.

[9] ZLÁMAL, Bohumil. Příručka českých církevních dějin III. doba gotické katolicity.Olomouc: MATICE CYRILOMETODĚJSKÁ s.r.o.

[10] BOBEK, Jan. Mincovnictví olomouckých biskupů ve středověku.Brno: ČESKÁ NUMISMATICKÁ SPOLEČNOST, 1986, s. 100.

[11] ZLÁMAL, Bohumil. Příručka českých církevních dějin III. doba gotické katolicity.Olomouc: MATICE CYRILOMETODĚJSKÁ s.r.o.

[12] BOBEK, Jan. Mincovnictví olomouckých biskupů ve středověku.Brno: ČESKÁ NUMISMATICKÁ SPOLEČNOST, 1986.

[13] JAN, Libor. DRAHOŠ, Zdeněk. Osobnosti moravských dějin (1).Brno: MATICE MORAVSKÁ, 2006, s. 67.

[14] JAN, Libor. DRAHOŠ, Zdeněk. Osobnosti moravských dějin (1).Brno: MATICE MORAVSKÁ, 2006.

[15] BOBEK, Jan. Mincovnictví olomouckých biskupů ve středověku.Brno: ČESKÁ NUMISMATICKÁ SPOLEČNOST, 1986.

[16] BUBEN, Milan M. Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů.Praha: LOGIK s.r.o., 2000.

[17] JAN, Libor. DRAHOŠ, Zdeněk. Osobnosti moravských dějin (1).Brno: MATICE MORAVSKÁ, 2006, s.72.

[18] ZLÁMAL, Bohumil. Příručka českých církevních dějin III. doba gotické katolicity.Olomouc: MATICE CYRILOMETODĚJSKÁ s.r.o.

[19] JAN, Libor. DRAHOŠ, Zdeněk. Osobnosti moravských dějin (1).Brno: MATICE MORAVSKÁ, 2006.

[20] BUBEN, Milan M. Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů.Praha: LOGIK s.r.o., 2000.