Historie klavíru

Klavír urazil od zrození svých prvních předchůdců k dnešní podobě dlouhou a do historie klavíru, je nutné si jej správně zařadit do nástrojové skupiny. Klavír a pianino patří k nástrojům strunným, chordofonům, a to sice do skupiny úderných nástrojů s klaviaturou.

Tak dokonalý hudební nástroj, jako je klavír, nevznikl na ráz, jeho podobu vytvářely nástroje s příbuznými znaky, kombinace detailů i upřesňování a zdokonalování výrobních postupů. Proto je nutné se zajímat o nástroje příbuzné, čímž se ponoříme hluboko do historie, a seznámíme se s prvními předchůdci dnešních strunných nástrojů, které nás dovedou až k dnešnímu klavíru a pianinu. [1]

1.1 Hudební luk a hudební tyč

Složitý vývoj klavíru začal, když člověk objevil tajemství rezonance a poté konstrukční možnosti, které rezonanci umožňují.

Hudební luk je prastarý primitivní hudební nástroj. Tehdejší lovec mohl zpozorovat, že tětiva zadrnčí po vystřelení šípu, čímž vydá určitý zvuk. Také vypozoroval, že výška zvuku závisí na napětí tětivy luku.[2] Druhou teorií může být vznik luku při obrábění rostlinného prutu, z něhož se odštípl stejnorodý materiál. Pravýrobce odštěpek upevnil na zahnutý prut. Později se používalo pro strunu heterogenního materiálu, což způsobilo zkvalitnění zvuku.[3]

Podobným způsobem se zrodila hudební tyč. Jednalo se o dutou často bambusovou tyč mající jednu strunu. Takový dutý korpus je vhodným resonátorem. Neodtržené vlákno bambusu dále drželo u bambusových kolének.Uvolněné vlákno bylo vypodloženo dvěma malými dřevěnými kolíčky (pratvary pozdější kobylky).

Výška tónu je závislá od napětí vlákna. Nejdříve se na rezonanční prostor napínala rostlinná vlákna, pak vlasy a žíně, pruhy ze zvířecích střev i šlach, dokonce hedvábné nitě. Kovové struny se v Evropě objevují až na konci středověku, konkrétně ve 14. století struny měděné a mosazné, koncem 17. st. železné a v 19. st. struny z litinové oceli. Resonanční prostor prochází také vývojem, který začíná u duté hole, přes primitivní resonanční desku, až k resonanční skříni, která je společná pro více strun.[4]

1.2 Předchůdci klavíru

Jeden z prvních předchůdců klavíru je středověký tympanon neboli cymbál a psalterium. U tympanonů z 11. st. byl resonanční prostor tvořen dřevěnou oválnou deskou, na níž byly napjaté struny držíce na kolíčcích. Vývoj se týkal především resonančního prostoru, který se měnil v ležící mělkou resonanční skříň, později tvaru lichoběžníku, s bohatě zdobenými otvory. Kolíky, vyráběny nejprve ze dřeva, pak i z kovu, byly umisťovány na zvláštní lištu. Jednalo se o jednu řadu ladících kolíků a druhou řadu záchytných.

Psalterion je stejného tvaru jako tympanon, rozdílný byl však způsob hry. Tympanon se pokládal na stůl a hrálo se na něj dřevěnými paličkami, zatímco psalterion se nosil při hře zavěšený na krku a hrálo se drnkáním.

Takovým mezistupněm mezi smyčcovými nástroji a klavírem byl antický monochord. Využíval zkracování struny, aby získal různé tóny. Nikdy zde nedošlo k vytvoření hmatníku. Tento nástroj byl používán k fyzikálnímu měření. Přes dvě pevné kobylky se napnula struna, na níž se nacházela třetí kobylka, která byla posouvatelná. Zářezy na vrchní desce ukazovaly matematické délkové poměry znějících kmitů na struně.

Ve středověku se vícestrunný monochord stával hudebním nástrojem, především ve 14. století už byl známý jako helikon, majíce až o 19 strun. Helikon se používal k hudebním doprovodům.[5]

1.3 Clavichord

Tento nástroj se vyskytuje ve 12. - 14. století. Jedná se o spojení kláves s helikonem. Největší rozkvět tohoto nástroje můžeme zaznamenat v Německu, kde se nazýval zkráceně „clavier“.Z roku 1543 pochází nejstarší dochovaný clavichord, který postavil Ital Domenico Pisaurensis. Žádný starší exemplář se nezachoval, neboť šlo o nástroj domova s levnou cenou, což nevyvolávalo pocit opatrnosti.[6]

Jednalo se o strunný nástroj v různých velikostech tvaru skříňky. Původně byl přenosný, ale jak se postupem času rozměry zvětšovaly, stal se stolním nástrojem. Konstruovaly se k němu i nohy. Dřevěná obdélníková resonanční skříň je rozdělena na dvě partie. Na pravé straně je umístěna malá resonanční deska s vyřezávaným ozvučným otvorem, na levé straně jsou řazeny klávesové páky. Resonanční deska zesilovala původně slabý zvuk, přesto se jednalo stále o intimní, barevný a příjemný tón.Struny vedly souběžně s delší stranou skříně, na jejichž konci byly upevněny ladícími kolíkyna pravé straně v ladícím količníku spojeném s resonanční deskou.Struny měl clavichord střevové a v 17. století s mosazným potahem, pak ze železa a konečně z oceli. V 15. století měl nástroj obvykle 20 až 23 strun, tento počet se samozřejmě časem zvětšoval. Rozsah se zvětšoval také, a to z počátečního D – e2 na C – g2. Klávesnice byla pravděpodobně převzata z varhan, tudíž podobná dnešní, ale zabarvení kláves podléhalo módě. Spodní klávesy bývaly hnědé nebo žluté, horní černé, další variantou mohly být spodní klávesy černé a vrchní bílé. Na základě kláves dostal clavichord někdy název „eschiquier“ neboli šachovnice.

Mechanika spočívala ve stisku klávesy, což znamenalo pákový systém, na dřevěnou kobylku, později kovový či mosazný rýčovitý plátek (tangenta), a ten strunu rozdělil i rozezvučel. Tangenta při stisknutí klávesy zůstávala v kontaktu se strunou.[7] Tangenta svým dotykem stanoví výši tónu, rozechvěje strunu na nevýhodném místě v kmitném uzlu, tím se vysvětluje slabý tón clavichordu.

Starším typem clavichordu je tzv. clavichord vázaný. Hráč se musel v klávesách dobře orientovat, aby současně nestiskl dvě či více kláves vázaných na tutéž strunu.Počátkem 18. století byl vynalezen clavichord volný. Každá klávesa měla vlastní strunu, čímž clavichord získával i větší rozsah. Slavným výrobcem clavichordů v 18. století byl Gottfried Silbermann.[8]

1.4 Clavicembalo a spinet

Clavicembalo se vyvíjelo ve stejném období jako clavichord, přesto jsou mezi nimi značné rozdíly. Clavicembalo vzniklo spojením psalteria s mechanismem kláves, přesto se jednalo o jinou mechaniku než u clavichordu. Jedná se o nástroj, který už stával na koncertních podiích.

Pro každý tón je vedena jedna struna Struny se nezkracují, jelikož kmitnutím jsou rozkmitány po celé své délce. Každá struna se tedy ladí na určitou svou výši tónu. Na konci klávesové páky je trsací sloupek, byl vyráběn z havraního brku, což žádalo častou výměnu tzv. „nové opeření“. Málokdy byla všechna pera stejná po všech směrech, čímž byl výsledkem nevyrovnaný tón i nestejný odpor klávesy. Proto se hledal jiný materiál, kterýmž nakonec byly bůvolí kůže, kov nebo korek. Tato mechanika přinesla silnější tón, kterým clavichord nedisponoval.[9]

Clavicembalo bylo skříňového tvaru, nejprve ve formě přenosných skříní. Tvar se měnil podle potřeby na skříně trojboké až sedmiboké, zdobení skříně intarsiemi bylo bohaté, leckdy se jednalo o vrcholné umělecké truhlářské práce. Postupem času se rozměry clavicembala zvětšovaly, čímž se vytratila přenosnost.

Nástroj je možno rozdělit do dvou typů. Menším typem byl spinet, jehož klávesy byly umístěny na širší straně skříně, napříč od hráče. Byl určen k domácímu používání kvůli dostupné ceně a skladnosti.

Větším typem bylo tedy clavicembalo křídlového tvaru, i přes výskyt jiných modifikací. Struny se táhly podélně a klaviatura stála na užší straně skříně. Nástroj byl později vybaven pedály.

Clavicembalo i spinet se přičítají benátskému vynálezci GiovannimuSpinetovi (1493).[10]Vrcholu vývoje dosáhlo clavicembalo v 17. století, kdy byly běžností různé typy cembal, jako cembalo se dvěma manuály (po vzoru varhan), jehož součástí byly rejstříky zapojující ostrunění manuálů do hry. Rejstříky se stavěly nejprve v podobě táhel, pák a později pedálů.

Jedinečnost clavichordu tkví v nenapodobitelných zvukových vlastnostech a schopnosti vibrata. Držíme-li prst na klávese se střídáním tlaku a chvějící rukou ve směrech nahoru a dolu bez pouštění klávesy, jasně uslyšíme vibrato, modulovaný tón.[11]

Hudebníci však stále kladli větší nároky na hru na nástroji, až clavichord i clavicembalo nevyhovovaly v dynamické pružnosti. Což vedlo k hledání jiného nástroje.

1.5 Kladívkový klavír

Vynálezcem kladívkové mechaniky byl italský nástrojař BartolomeoCristofori (1655-1731). Mechanika, pocházející z roku 1709, má nosnou lištu, k níž jsou připevněna kladívkapotažená kůží, jejichž jádro není ze dřeva, ale z listového pergamenu. Klávesová páka uvádí kladívko do pohybu pomocí nárazného jazýčku. Po úderu se jazýček smekne po bubínku, přičemž má kladívko volnost se ihned vrátit do původní polohy, tím nebrání rozkmitu struny. Přesto se tato Cristoforiho mechanika až do jeho smrti neprosadila, neb byla aplikována jen na několika nástrojích vynálezce.

Vynález však zužitkoval Gottfried Silbermann, který okopíroval Cristoforiho mechaniku a zdokonalil ji. Nástroj nazýval Pianofort.[12]Silbermannovy klavíry sahají od F1-e3, práce jeho synovce, Johanna Andrease Silbermanna, mají rozsah C-e3. Synovec vytvořil systém dvou registrů „ piana“ a „forte“. Suknem potažená lišta kladoucí se na struny jako dusítko je piano a systém zdvíhající klínovitá dusítka je forte. Bylo ale třeba registr „forte“ usnadnit a zjednodušit, jelikož se registr „forte“ stavěl ve formě kolenáče, široké registrové páky, který se obsluhoval kolenem. Další stadium vývoje přeneslo kolenáč na moderní pravý pedál.[13]

Vývoj mechaniky přinesl dva typy, a to nárazovou mechaniku a vymršťovací. V nárazové mechanice je osa kladívkové násadky uložena v kladívkové liště. Klávesa zadním okrajem, který je obložen jelení kůží, podebírá při stoupání výstupek násadky, čímž vyzdvihne kladívko ke strunám. Konec klávesy se vzepře a kladívko dokončí úder setrvačností.

U vymršťovací mechaniky je osa kladívkové násadky připevněna v mosazné vidlici pevně zasazené v koncové části klávesy. Při stlačení klávesy vystoupí zadní část nahoru a zdvihá mosaznou vidlici včetně násadky a kladívka. Konec násadky je opatřen jelení kůží, která se při stoupání opře o pevnou spodní plochu základní lišty. Opačný konec násadky vykoná otáčivý pohyb kolem osy, čímž stoupá ke strunám. Kožené obložení zobáčku se vysune a smekne po hraně lišty, což umožní pružný úder kladívka na struny.

Zevní tvary pian podléhaly též vývoji. Původní tvar byl podobný tvaru cembala, během 18. století se tvořily další druhy kladívkového piana, jako tvar pyramidový, lyrový nebo žirafí. S růzností tvarů se lišily i typy mechaniky, obstarávající kladívkový úder. Zhotovením kolmo postavených pian je znám Ernst Friederici, také přezdívaný praotcem pianin. Vymyslel složitější mechanismus, neboť se otočil směr úderu o 90°. U předešlých typů stály klávesy a mechanikové dílky vodorovně, proto se kladívka vracela zpět přitažlivostí. U kolmo postavených pian se takto gravitace využívat nedá.

Průkopníky kladívkového klavíru byli synové J. S. Bacha, tedy Carl Philipp, Emanuel, Johann Christian.[14]

1.6 Vídeňská a anglická mechanika

J. A. Silbermann vytvořil středoněmeckou školu klavírního stavitelství po roce 1750, která se rozšířila do Anglie i Vídně. Dochází k ustálení mechaniky nazývané „vídeňská“. Tyto klavíry používaly ve svých nástrojích mechanikový rám, zasunut do spodního prostoru pod strunami. Dusítka jsou sdružena v rámu, který se zvedá i s dusítky při sešlápnutí pravého pedálu. Kladívka tloukla na struny zespodu. Šlo o nadzdvižení zadní části klávesy, která byla opatřena regulovatelnou mosaznou vidlicí. Násadka kladívka byla spojena s vidlicí, přičemž konec násadky byl obalen tuhou jelení kůží. Kladívko tak stoupalo ke strunám a vypouštěč byl vlivem pružinky přitlačován k ložisku násadky. Při vystoupání kladívka ke strunám nastalo vychýlení vypouštěče dozadu, tak došlo k vysmeknutí okoženého zobáčku a odpadnutí kladívka od struny, až bylo kladívko chytačem zachyceno. Vídeňská mechanika byla výhodná pro poměrně lehký a pružný úder a sloužila jako vyjadřující prostředek skladeb Haydnových, Weberových i Mozartových.[15]

Žáci G. Silbermanna se vzhledem k válce mezi Pruskem a Rakouskem v letech 1756-1763 rozešli ze Saska pryč. Silbermannův tovaryš Johannes Zumpe učinil důležitý krok, tedy roku 1755 přinesl Silbermannovu techniku kladívkového klavíru do Anglie. Švýcar, BurkatShudi, roku 1732 založil klavírní továrnu, v níž se po roce 1755 dle návodu Zumpeho stavěla a zdokonalovala Silbermannova mechanika pod názvem anglická.[16]

Důležitými anglickými staviteli klavírů byli Bachers a Stodart, kteří kolem r. 1777 vytvořili určitý vyhovující systém. Uplatnil se nárazový jazyk, trkač, který stoupal nahoru při stisknutí klávesy. Násadka vykonávala otáčivý pohyb, čímž byla schopna vlivem užitého druhu kladívka uplatnit potřebný úder na struny. Regulovatelná zarážka při pokračujícím pohybu uvolnila jazyk a kladívko dokončilo úder na struny setrvačností. /der kladívka byl velmi pružný. Mechanika byla doplněna chytačem, který zachycuje kladívko po úderu ve vzdálenosti 18 mm od strun. To vytvořilo pro jazyk vhodné podmínky k možnosti opakování úderu.

Anglická mechanika měla odolnější dílky, pružnější chod a silnější úder. Hra na nástroj byla dynamičtější a zvukově lépe využívala strunového potahu i většího prostoru rezonanční desky.[17]

Předností vídeňské mechaniky byla jednoduchost, trvanlivost regulace i funkce ve vlhkém prostředí. Nevýhodné bylo potažení kladívek jelení kůží, docházelo po delší době k jejímu opotřebení, a to se projevovalo v horší barvě zvuku. Chod mechaniky byl též trochu těžkopádný, hráč musel vyčkat, až klávesy po stlačení vystoupí zpět nahoru. Svou popularitu si udržela až do roku 1930. Tehdy končilo období němých filmů doprovázených orchestry, umístěných v suterénních sálech, kde bylo vlhko, což pro vídeňskou mechaniku nebylo problémem.

Každá z těchto mechanik měla své klady i zápory, ale postupem času byla výroba vídeňské mechaniky zrušena a všechny požadavky se přenesly na výrobu klavírů s anglickou mechanikou.[18]

„Toto hodnocení ovšem platilo jen do doby, kdy byl vynalezen litinový rám. Tím, že vídeňským klavírům pak přibila třetí struna do sboru ostrunění, že se počala vyrábět ještě větší a těžší kladívka a že celá dimenze nástroje ještě zmohutněla, ztratila vídeňská mechanika svou původní lehkost.“[19]

1.6.1 Základní rozdíly mezi vídeňskou a anglickou mechanikou

Dusítka vídeňské mechaniky jsou sdružena v rámu, který se při sešlápnutí pravého pedálu i s dusítky zvedá. Dusítka anglické mechaniky jsou jednotlivě, nespojené s rámem. U vídeňské mechaniky jsou kladívka okožena jelenicí, zatímco u anglické mechaniky jsou ze speciální plsti. Kladívka vídeňské mechaniky jsou spojena s klávesou, zavěšena na vidlici na konci klávesové páky, a směřují k hráči. Kladívka anglické mechaniky jsou uložena na zvláštní kladívkové liště a nesměřují k hráči, ale naopak. Vídeňský pedál bývá tahový a táhla jsou umístěna na lyře zepředu. U anglické mechaniky se jedná o pedál tlakový, pedálové tyče jsou za konstrukcí lyry. Vídeňský klavír bývá častěji polopancéřový.[20]

1.7 Další verze a kombinace klavírů

Nástrojáři i přesto, že se může zdát kladívkový klavír dostačující, přicházejí s dalšími novinkami. Jedná se o tabulový klavír, který má skříň podobnou clavichordu a je stolový. V ostrunění byla jednoduchá kladívková mechanika.

Obliba této nové mechaniky způsobila to, že se nástrojaři snažili bez velkých nákladů předělat původní cembala na kladívkové klavíry, čímž vznikly klavíry tangentové, jejichž dřevěné kolíčky na konci klávesových pák byly potaženy jelenicí.

Významným specialistou na tyto netradiční kousky byl nástrojař Christian Ernst Friederici, který krom velmi dobrých tabulových klavírů zkonstruoval pianoforte se skříní na výšku, tedy pyramidový klavír, později i žirafový klavír. O těchto typech klavírů se dá říci, že to jsou takoví pradědečkové dnešního pianina.[21]

Takovým zajímavým klavírem, přetvořeným Carlem Leopoldem Röllingem, byla orfika. Jedná se o přetvoření malého tabulového klavíru do podoby kytary. Malý klavírek se nosil na stuze zavěšený přes rameno a během hry byl položen na klíně. „Byl to roztomilý nástroj večerních serenád a výletů do přírody.“[22]Tento nástroj je nazván orfikou pro jeho podobu s lyrou Orfeovou.

1.8 Klavír v 19. století

Expanzivně rostl rozsah i zvuk klavíru. „Broadwood jako první r. 1790 rozšířil rozsah klaviatury na pět a půl oktáv, od Contra F do c4. V roce 1794 už přešel na šest oktáv (Contra C – c4).“[23]Broadwood učinil roku 1804 krok na 6 a půl oktáv a z roku 1824 máme zprávu, že třináctiletý Liszt koncertoval na křídlu Erard, mající 7 oktáv.

Dalším vynálezem byla dvojitá repetiční mechanika od francouzského nástrojaře SébastianaErarda. Po roce 1810 se mu podařilo vytvořit systém dvojího uvolňovače, dvojité západky. Umožňovala rychlé opakování téhož tónu bez nutnosti pustit prst z klávesy. Do vývoje klavíru zasáhl i Henri Herz, který zjednodušil kolem r. 1840 Erardovu mechaniku. Právě dvojitá západka umožnila rozvoj lisztovské techniky.Zmíníme ještě jeden důležitý patent, a to Patent-Flügel, z roku 1823. Zde nejsou kladívka bijící do strun odspoda, nýbrž shora. Kladívka bijí ve směru od hráče. U klavírů se tato technika neuchytila, ale je tím otevřena myšlenka směřující k novému typu klavíru, pianinu.

Ke konstrukci pianina dospěli v letech 1815 – 1817 dva nástrojáři, pařížský HenriPape a londýnský Robert Wornum. Robert Wornum stavěl svá pianina sériově již od roku 1826. Ovšem technicky nejdokonalejší pianina stavěla firma Pleyel v Paříži. Tak dali své mechanice jméno francouzská.

Zesílení zvuku přináší železný rám. Konstrukce klavíru s resonanční deskou, količníkem i záchytnými kolíky je sevřena do litinového rámu. Dochází k použití delších strun po třech, z čehož vyplývají i větší a těžší kladívka. Vídeňská mechanika tím doplatila na svou dřívější lehkost, došlo k podstatnému ztížení hry. A právě toto bylo počátkem konce vídeňské mechaniky. Na přelomu 19. a 20. století byla sériová výroba vídeňské mechaniky zastavena.

Použití dlouhých strun vedlo ke klavírům příliš dlouhým, to bylo neslučitelné s potřebou šetřit místem. Vyvstala myšlenka křížostrunného systému. Realizovali ji roku 1835 Boehm v Londýně a roku 1839 Pape v Paříži. Jednalo se o překřížení dlouhých basových strun přes kratší diskant, což mělo i příznivé akustické důsledky. Roku 1839 použil Pape jemnou plsť pro hlavy kladívek. Kvalita tónu se tím velmi zušlechtila a místo železných strun se používaly struny z nejlepší oceli.[24]

„Vynálezem dvojité západky, křížového potahu, litinového rámu, plstěných hlavic kladívek a všeobecným zavedením ocelových strun dospěl klavír na počátku 2. poloviny 19. století ke svému zralému a definitivnímu tvaru.“[25]

---

[1] JÍLEK, Zdeněk. O klavíru.Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1967, s. 10.

[2] SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění od nejstarší doby až po současnost. Praha: Panton,

1973, s. 8.

[3] JÍLEK, Zdeněk. O klavíru.Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1967, s. 12.

[4] SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění od nejstarší doby až po současnost. Praha: Panton,

1973, s. 8.

[5] SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění od nejstarší doby až po současnost. Praha: Panton,

1973, s. 9-12.

[6] SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění od nejstarší doby až po současnost. Praha: Panton,

1973, s. 15.

[7] JÍLEK, Zdeněk. O klavíru.Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1967, s. 20.

[8] SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění od nejstarší doby až po současnost. Praha: Panton,

1973, s. 19.

[9] SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění I.Netolice: Churáček, Jiří, 2010, s. 21.

[10] JÍLEK, Zdeněk. O klavíru.Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1967, s. 22.

[11] SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění I.Netolice: Churáček, Jiří, 2010, s. 25.

[12]SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění I. Netolice: Churáček, Jiří, 2010, s. 35-36.

[13]SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění I. Netolice: Churáček, Jiří, 2010, s. 37.

[14] PRACH, Josef. Stavba klavírů a pianin a její problematika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987, s. 16-17.

[15] PRACH, Josef. Stavba klavírů a pianin a její problematika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987, s. 17.

[16]SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění I. Netolice: Churáček, Jiří, 2010, s. 43.

[17] PRACH, Josef. Stavba klavírů a pianin a její problematika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987, s. 19.

[18] PRACH, Josef. Stavba klavírů a pianin a její problematika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987, s. 20.

[19]SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění I. Netolice: Churáček, Jiří, 2010, s. 44.

[20] JÍLEK, Zdeněk. O klavíru.Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1967, s. 27.

[21]SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění I. Netolice: Churáček, Jiří, 2010, s. 41–42.

[22]SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění I. Netolice: Churáček, Jiří, 2010, s. 48.

[23]SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění I. Netolice: Churáček, Jiří, 2010, s. 49.

[24]SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění I. Netolice: Churáček, Jiří, 2010, s. 50-52.

[25]SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění I. Netolice: Churáček, Jiří, 2010, s. 52.