Předchůdci violoncella

Violoncello má mnoho společného s historií violy da gamba, která měla od roku 1550 více než dvě staletí v hudebním světě významné postavení. Oba je spojuje literatura, v níž skladby pro gambu obohatily violoncello. Od poloviny 17. století postupně většina viol da gamba mizí a do 18. století přežívá jen tenorová viola da gamba s laděním D, G, c, e, a, d1 , která je hlavním předchůdcem violoncella. Měla důležitou roli jako doprovodný nástroj především v recitativech, kde zpěv evangelisty byl doprovázen čtyřmi violami da gamba bez varhan a jiných nástrojů. Oblíbené byly domácí soubory gamb hrající různé skladby vokálního původu, především anglických skladatelů např. Byrd, Dowland, Simpson a další. Vysoké úrovně dosáhla viola da gamba také jako sólový nástroj.[1]

V našich zemích je první zmínka o českých gambistech v souvislosti se slavným zakladatelem francouzské violoncellové školy Martinem Berteauem. K dobrým českým gambistům patří český skladatel František Ignác Tůma, Šimon Josef Vojtěch Truska, který byl nejen zručným nástrojářem, ale i výborným hudebním praktikem. Komponoval hudbu, a jako gambista dosáhl pozoruhodné úrovně. Z dalších to byli například: August Šenkýř, Mansvet Střebský, František Götz.[2]

V 17. století se setkáváme s požadavkem většího tónu a větší zvukové plnosti z důvodů koncertování ve větších sálech. V počátcích vzniku violoncella a jeho uznání se uskutečnily mnohé pokusy spoluchvěním resonančních strun, cílem bylo prodloužení dozvuku a výsledkem toho vznikl nástroj zvaný viola da bardone nebo také baryton. Držel se stejně mezi koleny jako violoncello, hrálo se na něj smyčcem, měl 6-7 střevových strun a 7-15 rezonančních kovových strun, které rozezníval pizzicatem palec levé ruky.

Jedním z vášnivých hráčů na baryton byl kníže Mikuláš Josef Esterházy, pro kterého složil asi 175 děl Josef Haydn, který také hrával na baryton. Mezi naše virtuosy na baryton patřili Antonín Kraft a Vincenc Houška.

Dalším přechodným nástrojem byl arpeggione, někdy také zvaný kytarové violoncello. Nástroj má tvar a velikost malého violoncella, korpus se podobá kytaře, s níž má i stejný počet strun (E, A, d, g, h, e1 ) a hmatové pražce. Arpeggione brzy po svém vzniku zmizel z koncertního pódia, ale jako pojem stále žije v díle Franze Schuberta, v sonátě a moll s podtitulem „arpeggionová sonáta“. [3]

ukázka hry na violoncello

---

[1] MĚRKA, Ivan. Violoncello: dějiny, literatura, osobnosti.Ostrava: Montanex, 1995, s. 8.

[2] MĚRKA, Ivan. Violoncello: dějiny, literatura, osobnosti.Ostrava: Montanex, 1995, s. 17-18.

[3] MĚRKA, Ivan. Violoncello: dějiny, literatura, osobnosti.Ostrava: Montanex, 1995, s. 17-18.